Co na našem hradě uvidíte

     V rámci první prohlídkové trasy "Hrad" je prezentováno také novohradské sklo, které se přímo v Nových Hradech i blízkém okolí po staletí vyrábělo. Součástí expozice je průzračné sklo, tzv. český křišťál, a dále především velmi vzácný hyalit.

Historie sklářství v Novohradských horách

     Na novohradsku byl významný sklářský průmysl od poloviny 16. století, kdy zde vládli páni z Rožmberka. Nejstarší sklářské hutě, vyrábějící pro Čechy typické zelené, tzv. lesní sklo, pracovaly na tzv. Vilémově hoře (dnes Hojná Voda). Na konci 16. století zde byly vyráběny hutně tvarované poháry, konvičky, lahve, ale i kolečka používaná k zasklívání oken či obrovské malované humpeny (vysoké poháry).

     V únoru 1620 získal panství Karel Bonaventura Buquoy, pocházející z průmyslově vyspělého Španělského Nizozemí. Předčasně však zemřel, a proto česká panství spravovala jeho manželka, Marie Magdalena di Biglia, pocházející z rodu milánských Viscontiů, která byla velmi podnikavá a obnovila na svých panstvích dříve tradiční výrobu skla.

     Její vnuk Ferdinand Buquoy pozval do jižních Čech vedoucího svých skláren ve Španělském Nizozemí, Louisse le Vasseur d´Ossimonta, který se významně zapsal do historie českého sklářství, neboť v roce 1680 natolik zlepšil technologii tavby, že se mu podařilo vytavit průzračné čiré sklo bez bublinek a typického zeleného zabarvení.

     Sklo vyráběné v buquoyských sklárnách (jedna stávala i na místě dnešní zámecké zahrady), bylo velice kvalitní a bylo vyváženo na šlechtické dvory střední Evropy, podobně jako sklo rodu Harrachů z Podkrkonoší. Jednalo se především o karafy, poháry a ozdobné misky zdobené řezbou - typickou barokní technikou. Na konci 18. století patřilo panství Janu Nepomuku Buquoyovi a jeho ženě Terezii, roz. Paarové, huť tehdy řídili huťmistři Lechnerové, usazení přímo v Nových Hradech.

     Nejslavnějším novohradským sklem se stal hyalit, vyráběný Jiřím Františkem Augustem Buquoyem. Ten už v roce 1810 započal s pokusy ohledně sklářské technologie a podařilo se mu vytavit černé a naprosto neprůhledné sklo, které pojmenoval právě hyalit. Od roku 1817 byl hyalit taven v hutích na Stříbrném vrchu a v Jiříkově údolí, obě lokality nalezneme jižně od Nových Hradů. Hyalit byl původně zdoben řezbou i stejnými motivy jako čirá skla, tato technika však na naprosto černém a neprůhledném skle zanikala. Výtvarně velmi nadaná manželka Jiřího Františka Augusta Buyuoye, Marie Gabriela roz. von Rottenhan, prosadila zlatou malbu čínských dekorů, které byly v této době velmi rozšířené a populární. Černý hyalit byl oblíben do 30. let 19. století, poté jeho výroba ustala.

     Po černém hyalitu znovu objevil Jiří František August Buquoy zapomenutou recepturu na tzv. červený hyalit - sklo barvy pečetního vosku. Dalším zde vyráběným sklem byl tzv. lithyalin, jež vznikal aplikací barevných lazur na nehomogenní (špatně promíchaný) červený hyalit. Posledním obohacením těchto sklovin, které připomínaly polodrahokamy, přinesl tzv. agatin, což bylo sklo probarvené do vzhledu polodrahokamu. Jiří František August Buquoy přišel ve správný čas s nabídkou barevných skel, která se stala po 200 letech vlády čirého skla velmi oblíbená. Buquoyský hyalit je mezi sběrateli pojmem dodnes.