Poddanské městečko Benešov nad Černou mělo již od roku 1383 městská práva. Jeho obyvatelé byli sice poddaní majitele novohradského panství, do kterého městečko patřilo, nicméně mohli si do značné míry své vnitřní záležitosti řídit sami. Vrchnosti, v tomto případě Buquoyům, připadala moc soudní a správní, vybírali daně, měli právo obsazovat místo faráře, dohlíželi nad obnovou městské rady a měli také právo lovu a rybolovu.
V roce 1714 nastoupil jako pátý majorátní pán hrabě Karel Kajetán Buquoy. Panství převzal v poměrně obtížné ekonomické situaci, navíc byla Buquoyská panství v nevyváženém daňovém systému země relativně značně daňově zatížena oproti jiným šlechtickým majetkům v Čechách. Sám Karel Kajetán nebyl člověk, který by byl ochoten šetřit, naopak, jako typický barokní kavalír dbal především na reprezentaci a lesk buquoyského domu. Přepychový životní styl, nákladné reprezentativní stavby, například terasovitá panská zahrada na místě dnešního zámku (oficiálně zvaná buquoyská zábavní oranžérie a zahrada) přivedla buquoyský majetek téměř na buben.
Karel Kajetán se snažil chybějící peněžní prostředky získat především vyšším daňovým zatížením svých poddaných. To pochopitelně naráželo na odpor. Ještě před událostí s kočkou došlo k soudnímu sporu mezi městem Benešov a vrchností právě ohledně výše daňového zatížení. I když měšťané nakonec přistoupili k soudnímu smíru výhodnému spíše pro vrchnost, Karel Kajetán uražený tím, že si měšťané troufli vůbec odporovat, přistoupil k omezení vlastnických práv na obecní les. Ten byl v majetku měšťanů od roku 1607, kdy jim ho daroval tehdejší majitel panství Petr Vok z Rožmberka. Buquoy jako majitel loveckého a rybolovného práva zakázal jakékoliv hospodářské využívání lesa, včetně pastvy, kácení a plavení dřeva, neboť tato činnost údajně poškozuje lovnou zvěř a ryby, tedy jeho práva. Navíc nařídil panským myslivcům střílet psy, kočky a dokonce i kozy, jenž by se opovážili vstoupit do lesa.
Benešovští si po několika konfliktech s panskými úředníky a myslivci stěžovali na úřadě v Bechyni a dokonce i na místodržitelství v Praze, ale to panské nařízení v zásadě potvrdilo. Měšťané směli v lese těžit pouze po část zimy, stejně tak pouze v zimě mohli plavit dřevo, což bylo vzhledem k ledu téměř nereálné. Benešov se odvolal tedy do Vídně. Odvolání se však patrně ztratilo, protože se ve věci nedělo vůbec nic.
V Benešově zatím došlo k vyvrcholení sporu, když buquoyský myslivec Ondřej Jonáš zastřelil oblíbenou kočku krejčovského mistra Laurence Busche, jenž tento čin viděl a lovce důkladně zmlátil. Hrabě, který se o celé záležitosti rychle doslechl, nechal přivést krejčího do žaláře v Nových Hradech v řetězech. Navíc povolal další členy městské rady do Nových Hradů k pokárání. Příkaz byl ignorován, a když se panský písař osobně dostavil pro povolané radní, ve městě vypukla za vyzvánění zvonu vzpoura. To již byl vážná věc.Vrchnost nechala rozpustit odbojnou městskou radu, celá řada měšťanů byla na čas uvězněna. Měšťané se ale ani tím nenechali zastrašit a odeslali 21. 2. 1721 deputaci přímo do Vídně k císaři. Poselstvo bylo milostivě vyslyšeno a začalo vyšetřování, během něhož se měly obě strany vyvarovat jakéhokoliv protiprávního jednání. Přesto vrchnost všemožně měšťanům škodila – například je nutila přijmout bývalého vojáka a tuláka jako plnoprávného člena benešovské obce.Po téměř 12 letech vyšetřování skončilo. Benešovským měšťanům bylo navráceno právo na užívání lesa, byli důrazně pokáráni za rebélii, museli poslat omluvný dopis hraběti, nicméně i vrchnost byla pokárána za některé protiprávní akty. Myslivec i majitel nešťastné kočky byli za své jednání odsouzeni oba svorně na 4 týdny do žaláře. Tak skončil roku 1733 případ zastřelené benešovské kočky.