O statečném kováři

     K jihozápadní věži hradu, která stráží zadní bránu a bývala nazývána také věží červenou snad dle údajně převládajícího cihelného zdiva, se váže pověst o zjevování průvodu duchů v mnišských hábitech.

     Mniši se tu objevovali vždy o půlnoci, vycházeli ze sklepení pod přilehlým palácem a pomalu stoupali, nedbaje zdí a zavřených
dveří, do vyšších pater. Náhodné nocležníky častovali otázkou: „Které zvíře nebylo stvořeno bohem?“ Dočkali se různých odpovědí – kočka, netopýr, had a jiné, jindy jen s pokrčením ramen. S žádnou z nich však nikdy nebyli spokojeni, vždy jen zasténali a upřeli svůj prázdný ledový pohled nešťastníka, jenž ve věži nocoval. Ten pak většinou chřadl, onemocněl a mnohdy se stalo, že záhy i zemřel. Není divu, že v komorách v prvním i druhém poschodí věže nechtěl nikdo nocovat, natož bydlet.

     Jednou přišel k hradu vandrující kovářský tovaryš a ptal se po práci. Purkrabí hradu zrovna kováře potřeboval, protože starý kovářský mistr ve městě nedávno zemřel, ale chtěl si mládence nejdříve vyzkoušet. „Máme tu divokého koně, pokud se ti ho povede okovat, přijmu tě do služby,“ pravil kováři. „Ničeho se nebojím, natož koně,“ odvětil mu se smíchem tovaryš. Vybalil si nářadí, roztopil výheň, a koně, kterého zatím přivedli z maštale, kde je dnes hradní krčma, okoval novými podkovami.

     Purkrabí byl s prací kováře spokojen. „Když se ničeho nebojíš, určitě ti nebude proti mysli přespat ve věži nad zadní branou. Prý tam straší, ale ty se určitě bát nebudeš. Mohu ti tam nechat ustlat,“ hecoval kováře. „Nebojím se koní ani duchů, ve věži klidně přespím,“ odpověděl kovář. Purkrabímu bylo kováře líto, nerad by přišel o nového služebníka, ale couvnout již nemohl. Kovář ještě před tím, než ulehl na nově nachystané měkké lůžko ve věži, zjistil od klíčníka, kdo že se to ve věži zjevuje. Chvíli přemýšlel, a pak v klidu usnul.

     Na hradním nádvoří studený podzimní vítr ve svitu měsíčního úplňku zrovna proháněl suché listí, když ponocný odtroubil půlnoc. V tu chvíli se v temném zákoutí před zadní branou zjevil průvod dvanácti postav s rozsvícenými svícemi, jakoby se vynořil zdmi ze sklepení, a jal se stoupat do poschodí, kde v komoře pro stráže spal kovářský tovaryš. Kováře půlnoční troubení také probudilo, když tu ho náhle ovanul ledový závan vzduchu. Zavřenými dveřmi do komory začaly vstupovat postavy zahalené v šedých hábitech s provazem kolem pasu. Bílé vousy a vlasy jim sahaly až na zem, tváře měly popelavé a scvrklé, v rukách držela každá svíci. Postavy bez hlesu obešly kovářovo lože, až došly zpět ke dveřím a upřely své prázdné pohledy na tovaryše. Jen poslední z postav mnichů ke kováři promluvil. „Které zvíře nebylo stvořeno Bohem?“ zeptal se. Kovář otázku dopředu znal od klíčníka a měl již připravenou i odpověď. „Je to kůň. Má kopyta jako ďábel a když lehá, nekleká,“ pravil.
Mniši zhasili svíce a rozplynuli se v bělavém měsíčním svitu, který do místnosti dopadal úzkou střílnou. Kovář se zachumlal do houní a pokračoval ve spánku.

     Ráno si všichni od kováře nechali vyprávět, jakou měl noc. Purkrabí byl rád, že kovář dobře obstál a mniši našli posmrtný klid. Byli totiž takto potrestáni za zpronevěru koně chudého zemana. A kovář, ten se na Hradech nakonec usadil. Vzal si za manželku mladou ztepilou vdovu po starém kováři, složil mistrovskou  zkoušku a stal se zde kovářem.

Polední duch v hradním archivu

     Novohradský archiv se nachází v přední (severovýchodní) věži hradu, která byla postavena již v počátcích existence hradu, aby strážila bránu obrácenou směrem do města.

     V osmnáctém století bylo k věži přistavěno další patro a
byl zde umístěn archiv, který shromažďoval jak veškeré významné písemnosti, jež obdrželi majitelé panství Buquoyové od panovníků, církve a dalších osob, tak i veškeré další dokumenty, vztahující se k obcím, městům, jakož i hospodářské činnosti na buquoyském panství. Navíc tu byly uloženy nejcennější rodové památky majitelů, takže věž byla od samého počátku velmi dobře zajištěna několikerými železnými dveřmi.

     Již od devatenáctého století byl novohradský archiv vyhlášený mezi badateli, však ho také vzorně uspořádal archivář Arnold, svobodný pán Eimke. Kdo kdy bádal mezi zaprášenými svědky dob minulých, jistě potvrdí, jak čas při takové práci rychle letí, že pak často člověk zapomene i třeba na jídlo. To se přihodilo i mladému úředníkovi, jenž v archivu bádal někdy na konci devatenáctého století. Blížil se čas oběda, ale on byl zabrán do zajímavých archiválií. Protože se v poledne celý hrad téměř vylidnil, ženatí zaměstnanci pospíchali na oběd domů, svobodní pak do Rezidence, kde se nacházely největší úřady a také kuchyně, velmi pečlivě se v archivu zamkl. Byly zde přece také velmi cenné rodové památky vrchnosti a hrozilo nebezpečí, že by se jich mohl někdo po čas oběda zmocnit.

     Toho dne bylo hradní nádvoří rozpálené letním poledním sluncem, ale v archivu v silných hradních zdech byl příjemný chládek. Badatel ještě zaslechl povyk mladých adjunktů z lesního úřadu, kteří pospíchali na oběd, když z věže kostela sv. Petra a Pavla odbilo poledne. Na hradě se pak rozhostil naprostý klid. V tom úředníka upoutalo bouchnutí těžkých kovaných dveří v přízemí věže. Slezl z žebříku opřeného o jednu z archivních polic a šel se podívat, kdo že se to do archivu v čase oběda dobývá. Nikde nikdo však nebyl, vše bylo zamčené. Sotva se ale vrátil zpět, pečlivě zamčené dveře bouchly znovu a vrzání schodů prozrazovalo, že někdo jde do patra věže s archivem. Badatel ztuhl strachy. Kroky, jako by někdo kráčel v botách s železnou podrážkou a ostruhami, se však nezastavily na schodech, ale pokračovaly zvonivě po cihlové dlažbě ke dveřím archivu. Krve by se v badateli nedořezal, když klika dveří začala pomalu klesat. Dveře se však neotevřely. Ještě mnoho minut zůstal badatel v tichém oněmění, než se dovážil vyhlédnout na chodbu za dveře. Nikoho tam však již nenašel. Když se vrátili další úředníci z oběda, přijali vyprávění s veselým pokyvováním hlavou, nicméně pro příště zůstával archiv pro jistotu v poledne vždy prázdný.

     Na konci druhé světové války novohradské archiválie poničili vojáci, ukradli též několik cennějších rodových památek. Po té byly všechny písemnosti převezeny z novohradského archivu do Třeboně, kde jsou soustředěny veškeré šlechtické archiválie z jižních Čech, nicméně část rodových pamětihodností na novohradském hradě zůstala a je stále k vidění v původních prostorách archivu. S určitým rizikem i v poledne.

O pokladu na Nových Hradech

     Po smrti Karla Bonaventury Buquoye převzala vládu nad veškerým majetkem manžela včetně nově získaných statků v Čechách vdova Marie Magdalena. Majetek měla spravovat až do zletilosti syna Karla Alberta. Protože však byla zvyklá na pohodlný život ve španělském Nizozemí (dnešní Belgie), do Čech se jí příliš nechtělo. A tak  při krátké cestě na nová panství našla co nejrychleji nájemce, který se o majetek postará a hraběnce odvede dohodnutou částku za pronájem.

     Ve snaze co nejrychleji vypořádat záležitosti vybrala, snad na doporučení samotného ďábla, první, kdo jí padli pod ruku - bratry von Straden, Filipa a Gerharta. Její volba, jak se ale rychle ukázalo, nebyla vůbec šťastná. Filip Straden bez ostychu plundroval svěřená panství, obíral už tak válkou zbídačené poddané, a ani hraběnce neodváděl řádně nájem. Nashromážděné peníze ukládal do okované truhly, kterou měl uloženou na novohradském hradě. A protože peněz přibývalo, měl pořád čím dál větší strach, že o své stříbro a zlato přijde. A tak truhlu neustále stěhoval. Tu jí měl zakopanou ve věži, tu zas někde jinde. A když náhle zemřel, nikdo nevěděl, kde je truhla ukrytá. Našlo se sice prý pár lidí, kteří poklad hledali, ale bezúspěšně. Správcování pak načas převzal Filipův neméně vykutálený bratr Gerhart. To se ale již hraběnka rozhodla zasáhnout. Gerharta propustila a správu svých statků převzala sama. Částku, kterou dlužili Stradenové za pronájem, vysoudil nakonec až její vnuk Ferdinand, poklad po Stradenech však čeká na svého objevitele dodnes.

Erbovní legenda pánů de Longueval z Buquoye

     Rod Buquoyů nesl původně pouze šlechtický predikát de Longueval podle hradu, či spíše tvrze Longueval v Picardii ve  
Francii, odkud pocházel první z příslušníků rodu rytíř Alexandr de Logueval. Přídomek Buquoy rod přijal podle panství malý a velký Buquoy, která přikoupil až v roce 1567.

     Alexader de Longueval se v jedenáctém století, ještě před začátkem křížových výprav, vydal do Palestiny, kde chránil křesťanské poutníky při pouti do Jeruzaléma. Cesta to byla nebezpečná, na poutníky čekala mnohá nebezpečí včetně nepřátelských Saracenů. Během bojů s nimi si počínal pokaždé velmi udatně. Sám měl v erbu draka, neboť vyděšení nepřátelé prý vždy, když se objevil na bitevním poli, volali zděšeně „drak jde“  a utíkali z boje.

     V jedné šarvátce přišel oddíl, ve kterém bojoval také Alexandr, o svůj prapor. Vztyčená zástava mívala pro tehdejší bojovníky velký symbolický a také organizační význam. Pokud jednotka o vlajku přišla, hrozilo vážné nebezpečí, že nastane zmatek a vojáci budou rozprášeni. Ani tentokrát Alexandr nezaváhal. Strhl ze sebe šedý kožešinový plášť, který byl z druhé strany podšitý červenou látkou, nabodl ho na kopí a pod touto improvizovanou zástavou vedl svůj oddíl k vítězství.

     Na paměť této události obdržel Alexandr pro své potomky do erbu právě onen plášť- šedě popelavé pruhy symbolizují kožešinu, červené rudou podšívku pláště. Jako štítonoši erbu pak vystupují draci na památku Alexandrova erbovního znamení.
 

Legenda o založení Novohradského kláštera

     Ferdinand Buquoy, podobně jako většina urozených zdatných  mužů tehdejší doby, pokládal za čest a svou povinnost vojenskou službu ve vojsku svého krále. Na bitevním poli mohl snadno najít slávu, ale ještě rychleji smrt.

     Vzhledem k tomu, že probíhaly neustálé války s Turky, kteří ohrožovali především Uhry, ale také rakouské země a Moravu, nebylo o příležitosti k boji nouze. Při bitvě u Sv. Gothardu na řece Raab v dnešním Maďarsku v roce 1664 byl Ferdinand v boji těžce zraněn a zůstal ležet bez pomoci na bitevním poli. Jedinou nadějí
prý  byla pro krvácejícího Ferdinanda vroucí modlitba k Panně Marii. A právě při modlitbě učinil slib, že za záchranu k její poctě postaví v Nových Hradech klášter. Už to vypadalo, že vydechne naposledy, když byl zachráněn. Zraněného Buquoye se ujali  a ošetřovali bratři Servité. A tak, když se zotavil, splnil jako správný šlechtic svůj slib a v roce 1677 pozval do Nových Hradů řeholníky řádu Servitů a dal jim vystavit klášter, jenž byl zasvěcen Sv. Petru a Pavlu. Stavba byla dokončena v roce 1686 a jako funkční  přečkal klášter  dodnes.

Založení poutního kostela v Libějovicích

     Novohradský klášter vznikl jako poděkování za záchranu při bitvě, jiná půvabná stavba vděčí za svoji existenci slibu, který učinil jiný z Buquoyů - Karel Filip, první kníže Buquoy, při bouři na moři.

     Karel Filip se  plavil jako císařský velvyslanec z Říma do Španělska, když vypukla divoká bouře. Vlny zmítaly lodí ze strany na stranu, blesky křižovaly oblohu a téměř neřiditelné lodi hrozilo, že se co nevidět roztříští o útesy. Všichni cestující se již modlili za spásu svých duší. I Karel Filip, jenž při modlitbě slíbil, že za záchranu vystaví kostel. Bouře jako zázrakem náhle ustala a loď zdárně doplula do svého cíle. Slib daný na moři však nebylo Karlu Filipovi přáno naplnit, neboť brzy na to zemřel. Slovu svého otce dostál jeho syn, druhý kníže Buquoy - Filip Emanuel. Na kopci nedaleko Vodňan na panství Libějovice nechal v letech 1695 -1702 postavit poutní kostel zasvěcený Panně Marii. Zázračnou záchranu na moři připomíná také obraz, jenž je k vidění na schodišti hradu Rožmberk.