Čtyři sta let od hrdinské smrti Karla Bonaventury Buquoye

Desátého července si připomínáme čtyřsté výročí smrti prvního buquoyského majitele našeho hradu Karla Bonaventury Buquoye.

Karel Bonaventura Buquoy (*9. ledna 1571 Arras, †10. července 1621 Nové Zámky). Pocházel ze starobylého rytířského rodu de Longueval. Jeho otec získal panství Malý a Velký Buquoy a s nimi i titul hrabat Buquoy, baronů z Vaux. Jeho panství se rozkládala na území tehdejšího španělského Nizozemí, v pohraničí dnešní Francie a Belgie. Karlovi předkové věrně působili ve službách Habsburků ve významných úřednických funkcích španělského Nizozemí. Karel Bonaventura získal univerzitní vzdělání a vedle úřednické služby se Habsburkům osvědčil jako vynikající vojevůdce, především v boji proti Francouzům a severnímu Nizozemí. K účasti na válce proti českým stavům byl dlouho přemlouván císařem Matyášem. V roce 1619 operoval v čele císařských vojsk v jižních Čechách. 10. 6. 1619 zvítězil nad stavovskými vojsky, které vedl generál Mansfeld ve významné Bitvě u Záblatí. Nové Hrady dobyl 24. 6. 1619, Rožmberk v září téhož roku při tažení k Vídni. Obě panství spolu s panstvím Libějovice získal 6. 2. 1620, tedy ještě před Bílou horou, od císaře Ferdinanda II. jako náhradu za výdaje, které měl s vydržováním vojska. Při Bitvě u Rakovníka 4. 11. 1620 byl hrabě raněn náhodným výstřelem do stehen „a kulka se oudu přirozeného též dotkla“ Bitvu na Bílé hoře řídil pouze z kočáru. V létě roku 1621 odjel Buquoy potlačit povstání na Moravu a do Uher. Dobyl Bratislavu i Trnavu, při několikatýdenním obléhání Nových Zámků 10. července přepadla uherská jízda, která nečekaně přebrodila Váh, jeho zásobovací oddíl. Hrabě Buquoy jim vyrazil v čele nevelké jednotky na pomoc, ale většina jeho vojáků se dala před Maďary na útěk. Buquoy se střetl téměř sám s velkou přesilou, a přestože jeden z důstojníků hraběte vybízel, ať se vrátí zpět do opevněného tábora, Karel Bonaventura odpověděl: „Já vrátit se ke stejné chátře? Nikdy, raději zemřít!“ Ačkoli se bránil velké přesile jako lev, byl úderem do ruky odzbrojen, sražen kopím z koně a následně ho Uhři zbaběle dorazili ze svých jezdeckých pistolí. Zasažen třinácti výstřely, padl. Jeho smrti litoval i jeho největší nepřítel Mořic Nasavský, který prohlásil: “S ním odešel nejdokonalejší a nejudatnější vojevůdce“.

Tělo bylo převezeno do Vídně a pohřbeno ve františkánském klášteře u Svatého kříže a v roce 1623 ho jeho manželka nechala převézt do kostela v Rožmberku nad Vltavou.