Osobnosti

Ing. arch. Stanislav Flesar

Následující rozcestník vás nasměruje na osobnost, která vás zajímá. Stačí kliknout na vybranou možnost.

Ing. arch. Naděžda Goryczková

PhDr. Miloš Kadlec 

Prof. PhDr. Ing. arch. Miloš Matěj, Ph.D. et Ph.D.

Mgr. Ludmila Drncová

Prof. PhDr. Miloš Stehlík

PhDr. Zdeněk Dragoun

Ing. arch. Stanislav Flesar

Ivana Holásková

Ing. Aleš Krejčů

Doc. Josef Štulc

Pavel Jerie

Ing. arch. Věra Kučová

PhDr. Zdeněk Vácha

Mgr. Lubomír Zeman

PhDr. Alena Černá

PhDr. Pavel Slavko

Ing. Petr Mejstřík 

Zdeňka a Václav Paukrtovi

Mgr. Hana Krejčová

PhDr. Vladislav Razím

Mgr. Petr Pavelec, Ph.D.

Ing. Jaromír Kubů

PhDr. Eva Kolářová


Naděžda Goryczková, generální ředitelka NPÚ od roku 2008 dosud

Naděžda Goryczková

Ing. arch. Naděžda Goryczková absolvovala v letech 1981 až 1986 Fakultu architektury Vysokého učení technického v Brně. V roce 1987 spojila svou profesní dráhu s památkovým ústavem. V roce 2003 se stala ředitelkou ostravského pracoviště Národního památkového ústavu (NPÚ), roku 2009 byla na základě výběrového řízení jmenována ministrem kultury generální ředitelkou NPÚ.

V této funkci usiluje o modernizaci, větší transparentnost i hospodářskou a odbornou stabilitu instituce. Pod jejím vedením dochází zejména k extenzivnímu využívání mimorozpočtových evropských zdrojů při obnovách a prezentaci památek zpřístupněných veřejnosti a k intenzivnímu rozvoji výzkumné činnosti NPÚ. Odborně se specializuje na průzkum a obnovu památek moderní architektury. Řadu let osobně garantuje institucionální výzkum moderní architektury a je spoluautorkou několika odborných publikací zaměřených na analýzu a hodnocení architektury zejména 2. poloviny 20. století. Za svou odbornou práci byla v roce 2021 oceněna Medailí Fakulty architektury ČVUT za významný přínos a zásluhy na rozvoji památkové péče v ČR.

Je členkou Rady ministra kultury pro výzkum, Rady ministra kultury pro památkovou péči, Vědecké rady Fakulty podnikohospodářské VŠE, Vědecké rady Národního ústavu lidové kultury, Správní rady AVU, Českého národního komitétu ICOMOS, čestnou členkou Vědecko-umělecké rady FA ČVUT a předsedkyní Národní hodnotící komise European Heritage Label (EHL).

Zpět na rozcestník osobností


PhDr. Miloš Kadlec 

Miloš Kadlec

PhDr. Miloš Kadlec v současnosti zastává pozice ředitele územní památkové správy na Sychrově a kastelána Státního zámku Sychrov. Právě se sychrovským zámkem je spjato již skoro padesát let jeho profesního života. 7. června 1975 zde začínal v patnácti letech jako student – brigádník na pozici průvodce. Po studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nastoupil na zámku jako historik umění a posléze se vypracoval až na pozici kastelána. V této pozici se mu podařilo realizovat výrazné změny interiéru a prohlídkových tras zámku tak, aby odpovídaly době posledních Rohanů. V letech 2006 až 2012 se jako ředitel podílel na konstituování a řízení nově vzniklého územního odborného pracoviště NPÚ v Liberci a po reorganizaci Národního památkového ústavu se stal ředitelem nově vytvořené územní památkové správy a je zodpovědný za státní hrady a zámky na území Libereckého, Královehradeckého a Pardubického kraje. Kromě toho je členem ICOMOS a podílel se i na řešení několika vědecko-výzkumných úkolů. Patří k nejvýznamnějším znalcům francouzské šlechty v České republice a vzhledem ke vztahu k sychrovskému zámku pak především rodu Rohanů. Osobně navázal kontakty s potomky posledních majitelů sychrovského panství. V roce 1998 zabezpečoval provedení české premiéry opery Gaetana Donizettiho Maria di Rohan na sychrovském zámku za účasti předních světových interpretů. V rámci cyklu Po stopách šlechtických rodů zúročil v roce 2013 svoji znalost francouzské aristokracie při prezentaci francouzské aristokratické kultury v českých zemích. V letošním roce pod jeho vedením NPÚ realizuje další z projektů tohoto cyklu pod názvem Harrachové – vznešenost zavazuje.

Zpět na rozcestník osobností


Prof. PhDr. Ing. arch. Miloš Matěj, Ph.D. et Ph.D.

Miloš Matěj

Prof. PhDr. Ing. arch. Miloš Matěj, Ph.D. et Ph.D., nastoupil v roce 1984 do Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Ostravě. V jednom z průmyslově nejvýraznějších regionů se s podporou tehdejšího ředitele Jiřího Gwuzda podařilo v průběhu 90. let vytvořit samostatné oddělení technických památek. V letech 2008 až 2010 byl Miloš Matěj pověřen řízením ostravského odborného pracoviště, v letech 2011 a 2012 byl pak jeho ředitelem. Od roku 2014 zastává funkci vedoucího Metodického centra průmyslového dědictví NPÚ v Ostravě.

V roce 1997 Miloš Matěj absolvoval na Fakultě architektury VUT v Brně doktorandské postgraduální studium v oboru Architektura a v roce 1998 doktorandské postgraduální studium v oboru Kulturologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2002 byl jmenován docentem na Fakultě architektury ČVUT v Praze v oboru Architektura. V roce 2019 ukončil profesorské řízení na Filozofické fakultě Ostravské univerzity a byl jmenován profesorem v oboru České a československé dějiny se zaměřením na hospodářské a sociální dějiny.

Od počátků své profesní dráhy si uvědomoval význam dochovaného industriálního dědictví. Jeho komplexní poznání bylo vizí, kterou systematickým přístupem postupně proměnil v jasnou koncepci podloženou řadou výzkumů. Lze říci, že položil vědecké základy bádání zejména v oblasti těžkého průmyslu, což bylo téma do té doby zcela na okraji zájmu oboru památkové péče.

Stál u zrodu významné ediční řady NPÚ Průmyslové dědictví, jež více než 10 let mapuje složité průmyslové regiony i jednotlivé obory, přičemž sám je autorem či spoluautorem většiny z publikací.

Výsledky vědecké práce cíleně převádí nejen do edukačních forem, ale také do pedagogické praxe. Po listopadu 1989 se spolupodílel na založení Semináře dějin umění na Ostravské univerzitě, kde rozšířil zájem studentů o technické památky. Na klasické dějiny umění později navázalo magisterské studium Historie a ochrana průmyslového dědictví.

Je členem ICOMOS. Díky poznatkům z výzkumů a mezinárodní spolupráci, zejména s odborníky ze sousedního Německa, se pod jeho vedením podařilo ostravskému pracovišti formulovat specifický hodnotový systém průmyslového dědictví a nastolit přístupy k jeho ochraně.

Zpět na rozcestník osobností


Mgr. Ludmila Drncová

Ludmila Drncová

Mgr. Ludmila Drncová působí po celou dobu své celoživotní profesní dráhy na plzeňském památkovém ústavu jako specialistka v oblasti restaurování, se širokým záběrem na výtvarná díla, umělecké řemeslo a architektonické památky. Jádro její práce vždy tvořila působnost v terénu, kde se věnuje průzkumům, hodnocení památkového fondu a zpracování posudků, které jsou odrazovým můstkem pro vedení obnovy památky, jíž je pak v průběhu obnovy odborně účastna.

Profesní kariéra Ludmily Drncové na plzeňském pracovišti památkového ústavu se započala před bezmála čtyřiceti lety. V roce 1991 byla pověřena vedením úseku historiků umění, posléze vedením oddělení restaurování a oddělení průzkumů. V roce 1999 ji ministr kultury jmenoval členkou expertního týmu pro Program restaurování movitých kulturních památek, který také za plzeňské pracoviště NPÚ po desetiletí garantovala. Do roku 2004 pak působila jako členka restaurátorské komise Ministerstva kultury – poradního orgánu pro udělování povolení k restaurování. Podílela se však i na zpracování záměrů využití památkových objektů a interiérových instalací, na přípravě průvodcovských textů, výstav nebo scénářů vstupních historických expozic. Zajišťovala metodicky i přímým dohledem nad akcemi restaurátorské obnovy agendu i na území Karlovarského kraje ještě mnoho let po vzniku ÚOP pro Karlovarský kraj v Lokti. Vychovala mnoho kolegyň a kolegů, kteří nastoupili do zaměstnání v NPÚ, ochotně jim předávala znalosti a zkušenosti. V letech 2007–2010 zastávala pozici ředitelky územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Plzni. Poté se navrátila zpět k práci, která vždy patřila mezi její priority – působení na stavbách a v ateliérech restaurátorů. Mimořádná kvalita její práce byla v roce 2019 oceněna Cenou Jože Plečnika za celoživotní přínos oboru.

Zpět na rozcestník osobností


Prof. PhDr. Miloš Stehlík

Miloš Stehlík

Prof. PhDr. Miloš Stehlík (1923–2020) vystudoval na Masarykově univerzitě v Brně dějiny umění a klasickou archeologii a jako odborný asistent na semináři dějin umění v roce 1949 obhájil doktorský titul. Jeho vědecká práce na téma „Život a dílo Ignáce Lengelachera na Moravě" předznamenala jeho budoucí zaujetí pro sochařství moravského baroka.

V roce 1948 se stal vědeckým pracovníkem Státního památkového úřadu pro Moravu a Slezsko v Brně, v jehož nástupnických organizacích působil více než 70 let jako erudovaný uměleckohistorický znalec s fenomenální pamětí, interdisciplinárním rozhledem, odpovědný především za dohled nad restaurováním uměleckých památek.

Vynikal na poli badatelském i sběratelském, neboť obdivuhodně spojoval teorii dějin umění s praxí památkové péče. Je autorem řady odborných studií a uměnovědných monografií, v nichž zúročil své zkušenosti z terénu a své studium výtvarných děl in situ. Jeho celoživotním zájmem bylo především sochařství moravského baroka. Od roku 1956 externě přednášel sochařství a teorii památkové péče na Semináři dějin umění Masarykovy univerzity, kde se stal v roce 1990 docentem a roku 1993 profesorem. Vychoval a ovlivnil tak generace svých mladších kolegů a posluchačů – ctitelů krásy umění a kulturního odkazu našich předků.

Za vědecký přínos a podíl na prohloubení rozvoje oboru též získal řadu ocenění, například Státní cenu za památkovou péči (2001), Cenu města Brna v oboru společenských věd (2002), Artis Bohemiae Amicis (2013) a Osobnost památkové péče (2018).

Profesor Miloš Stehlík byl vzdělaný a oduševnělý člověk, který celý svůj profesní život zasvětil památkám a jejich ochraně. Vyzařovala z něj ryzí snaha o zachování řádu a estetických hodnot světa, plynoucí z jeho vnitřního ustrojení a pevných morálních postojů.

 

Zpět na rozcestník osobností


PhDr. Zdeněk Dragoun

Zdeněk Dragoun

PhDr. Zdeněk Dragoun je nepřehlédnutelná osobnost pražské historie skryté pod i nad povrchem, je vynikajícím vypravěčem s osobitým poetickým nadáním a vzácným mentorem pro mladší kolegy, patří mezi respektované postavy archeologie středověku v České republice se specializací na problematiku pražských historických měst, obzvláště na jejich středověkou architekturu. Jeho nejvýznamnějším tématem byly a stále jsou pražské románské sakrální i světské stavby.

V oboru začínal jako brigádník ještě před studiem historické archeologie a později jako člen průzkumové čety Pražského stavebního podniku na výzkumech Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody, kam posléze nastoupil roku 1984 jako archeolog. A v pražském památkovém středisku, později Národním památkovém ústavu, už zůstal a stal se dlouholetým vedoucím odboru archeologie.

Během svého dlouholetého působení v ústavu spolu s kolegy realizoval řadu výzkumných akcí na území Pražské památkové rezervace i na blízkých lokalitách spojených s počátky českého státu: kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech, Staronová synagoga, proluka Myslbek, Holanův palác v sousedství OD Kotva, Juditin most, linie staroměstského opevnění nebo Ungelt. V roce 2010 se za mimořádné pozornosti médií i mezinárodní archeologické komunity účastnil průzkumu hrobky Tychona de Brahe v Týnském chrámu a též se podílel na hledání ostatků sv. Anežky České.

Zdeněk Dragoun zasedá v redakčních radách Pražského sborníku historického či časopisu Archaeologica Pragensia, v redakční radě Průzkumů památek působí od doby vzniku tohoto periodika v roce 1994. Jeho mimořádným redaktorským počinem je pravidelné shromáždění a uspořádání shrnujících zpráv archeologů o nových výzkumech a nálezech na území hl. m. Prahy, které jednou za dva roky připravuje pro Pražský sborník historický.

Autorsky či spoluautorsky se podílel se na vydávání monografií Románské domy v Praze, Praha 885–1310: Kapitoly o románské a raně gotické architektuře a nejnověji Románský kostel v Dolních Chabrech a jeho předchůdci (2022).

Jako emeritní pracovník NPÚ se stále zapojuje do vyhodnocení zjištěných poznatků z proběhlých archeologických výzkumů, a to jak vlastními publikačními výstupy, tak odbornými debatami se svými mladšími kolegy.

Zpět na rozcestník osobností


Ing. arch. Stanislav Flesar

Stanislav Flesar

Ing. arch. Stanislav Flesar v současné době završil své dlouhodobé institucionální působení v oblasti památkové péče, které se soustředilo především na oblast severozápadních Čech. Stanislav Flesar nastoupil do tehdejšího Střediska státní památkové péče po absolvování fakulty architektury v roce 1985. Již od samotného počátku své památkářské kariéry se primárně soustředil na záchranu chátrajících kostelních staveb („zakrýváním děr ve střechách kostelů pomocí linolea ze skládek odpadu") a hledání jejich nového využití, a to navzdory době, která těmto aktivitám rozhodně nepřála. Po roce 1989 se tyto jeho aktivity mohly promítnout do konkrétní záchrany několika objektů. Jednalo se především o kostel Nejsvětější Trojice v Hostíkovicích, kde byla záchrana spojena s činností občanského sdružení Kampanila, které pomáhal založit. Další zachráněnou stavbou se stal kostel sv. Kateřiny v Libotenicích, který v 90. letech vešel ve známost i díky působení undergroundového básníka Luďka Markse, jehož Flesar zaměstnal jako „kastelána" uvedeného kostela. V 90. letech se již jako ředitel Památkového ústavu v Ústí nad Labem navzdory oficiálním postojům postaral o počáteční záchranu státního zámku Jezeří, kterému hrozilo opuštění a devastace. Do stejného období také spadá jeho zásadní počin na akademickém poli. Stál jako hlavní iniciátor u založení studia památkové péče na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a přispěl tak k výchově již několikáté generace úspěšných památkářů. Je nutné uvést, že v průmyslové oblasti Ústeckého kraje se jednalo o ojedinělý počin, který v zásadě nebyl nikdy řádně doceněn. Ve své bohaté profesní činnosti se Stanislav Flesar soustředil především na terénní práci v rámci prováděných stavebních realizací. Vystupoval vždy skromně a neokázale, snad v úctě před kulturním dědictvím, které celý život pomáhal chránit a zachraňovat.

Zpět na rozcestník osobností


Ivana Holásková

Ivana Holásková

Ivana Holásková pracuje na lednickém zámku od roku 1978, tedy již 45 let. Začínala zde na pozici zástupce kastelána a v roce 1994 byla jmenována kastelánkou Státního zámku Lednice. Když Ivana Holásková na zámek přišla, byl objekt v havarijním stavu. Velkou část využívala Vysoká škola zemědělská, byly zde koleje, sklady a v části i zemědělské muzeum. Její zásluhou nebyl v prosinci roku 1989 zámek předán Národnímu zemědělskému muzeu a jeho hodnoty tak zůstaly zachovány. Za jejího působení zde bylo investováno více než tři čtvrtě miliardy korun a zámek se skleníkem a rozsáhlým parkem se proměnil ve skvost na seznamu UNESCO. Zpočátku nebyly investice do zámku tak vysoké, obrat nastal po revoluci v devadesátých letech 20. století. Udělaly se nové střechy a začaly se postupně upravovat interiéry s významnými řezbářskými prvky. Také se začalo intenzivněji pracovat na instalacích a prohlídkových trasách. Velkou akcí byla v letech 1999–2002 obnova palmového skleníku a poté i obnova minaretu. Za dobu působení paní kastelánky se toho na zámku mnoho změnilo. Paní kastelánka se zasadila o to, že zámek prošel a i nadále prochází náročnými opravami a pod jejíma rukama jen vzkvétá.

Paní kastelánka Ivana Holásková dosud odvedla na zámku v Lednici obrovský kus práce. Vládne obdivuhodnými schopnostmi, jako je neustálé nadšení pro zámek, má neuvěřitelný elán, který vkládá do všech svých činností, a nesmírnou snahu posouvat věci dál a hlavně vytrvat, i když se ne vše hned daří. Vyzdvihnout je třeba i její manažerské schopnosti, umění komunikace a práce s lidmi. Odměnou jí může být především obrovský návštěvnický zájem o lednický zámek a zámecký areál, a to nejen od tuzemských návštěvníků, ale i od těch zahraničních. Ivana Holásková je nositelkou ocenění Patrimonium pro futuro, které získala v roce 2022 v kategorii Příkladná správa a prezentace památky.

Zpět na rozcestník osobností


Aleš Krejčů

Ing. Aleš Krejčů (1944–2022) byl dlouholetým památkářem s jihočeskou i celostátní působností, který ve svém bohatém profesním životě působil jak v terénní památkové praxi, tak i ve vysokých manažerských pozicích. Absolvoval stavební fakultu ČVUT a postgraduální studium historie architektury na Filozofické fakultě UK. V roce 1967 se stal odborným pracovníkem Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody v Českých Budějovicích, kde postupně získal hlubokou erudici v širokém spektru činností spojených s ochranou i správou kulturního dědictví. Trpělivým vyjednáváním dokázal zachránit významné množství historických staveb ohrožených obecným nezájmem či dobovým politickým tlakem. Úzce spolupracoval s Jihočeským podnikem pro údržbu památek v Táboře, kde se specializoval na projekty stabilizující jejich statiku. V letech 1991–2002 působil jako ředitel českobudějovického Památkového ústavu a následně v letech 2003 až 2005 jako ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu. Významně se zasloužil o vybudování systému památkové péče v nově se konstituující demokratické společnosti. Byl otcem reformy správy významných jihočeských památkových areálů. Model, který na jihu Čech inicioval, propracoval a nastavil, sehrál zásadní roli v postupné celostátní optimalizaci odborných, provozních a hospodářských činností státní památkové péče. V letech 2004–2005 vykonával funkci zastupujícího generálního ředitele Národního památkového ústavu. Osobní statečnost prokázal zejména ve vzdoru, který neváhal klást snahám politicko-ekonomické lobby o rozchvácení fondu státem spravovaných památek. V závěru života předával bohaté zkušenosti coby oborový analytik generálního ředitelství Národního památkového ústavu. Za svůj celoživotní přínos k ochraně kulturního dědictví obdržel Cenu za památkovou péči Ministerstva kultury (2017), Cenu Jože Plečnika Obce architektů (2019) či zlatou medaili sv. Auraciána od Biskupství českobudějovického (2019).

Zpět na rozcestník osobností


Josef Štulc

Doc. Josef Štulc nastoupil do Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v roce 1967, ještě před dokončením studia dějin umění na Universitě Karlově v následujícím roce.

Věnoval se přípravě nového výnosu chebské městské památkové rezervace, zpracoval pro celou řadu objektů stavebněhistorické analýzy, jež se staly podklady pro jejich konzervaci, restaurování a obnovu. Příkladem jsou kostely v Záboří, Polné nebo Templ v Mladé Boleslavi, významný je i jeho podíl na přípravě návrhu výnosu městské památkové rezervace Olomouc. Zmínit je třeba i odborné vedení obnovy a restaurování kláštera sv. Anežky v Praze, zejména práce v ambitech a kostelech i na zastřešení lodi kostela sv. Františka. Při obnově Národního divadla dokončené v roce 1983 vystoupil ve prospěch restaurátorských postupů před náhradou za kopie a repliky.

Svou pozornost stále hlouběji věnuje teoretickým otázkám památkové péče ve vztahu k praktickým problémům ochrany památek, nad otázkami oprávněnosti nových zásahů i organizací státní památkové péče. Stále systematicky studoval a studuje práce zakladatelů památkové péče i osobností oboru doma i v celém světě.

Publikační činnost, teoretické práce i příspěvky na seminářích, konferencích a sympoziích učinily Štulcovo jméno známé nejen v kruzích československé památkové péče, ale i v zahraničí. Stává se členem Národního komitétu ICOMOS, je zvolen jeho místopředsedou a roku 2002 na řadu let prezidentem.

Po společenských změnách v roce 1989 se logickým vyústěním jeho dosavadního působení v památkovém ústavu stává, že je na doporučení svých kolegů jmenován novým ředitelem této instituce a obhajuje další setrvání ústřední odborné organizace památkové péče v resortu Ministerstva kultury. Systematicky se věnuje mezinárodní spolupráci, jeho diplomatické schopnosti v minulých letech výrazně přispěly k zápisu řady našich památek a památkových areálů na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Působí též jako expert při posuzování zahraničních nominací na zápis.

Teoretické práce, letité praktické zkušenosti z obnovy a restaurování památek i rétorické schopnosti, stejně jako zahraniční renomé učinily z Josefa Štulce přední osobnost naší památkové péče. Nutné je vyzdvihnout také jeho popularizaci teoretických prací Václava Wagnera a zejména iniciaci prvního překladu základních děl Aloise Riegla do češtiny.

Na ČVUT, kde se habilitoval v roce 2006, přednáší Dějiny a teorii památkové péče pro denní studium i pro studenty zahraniční.

Josef Štulc je stále aktivním pracovníkem Národního památkového ústavu a členem řady nejvyšších odborných grémií, například Vědecké rady generální ředitelky NPÚ.

Zpět na rozcestník osobností


Pavel Jerie

Pavel Jerie

Pavel Jerie patří k nejdéle aktivně činným pracovníkům Národního památkového ústavu. Zaměstnancem předchůdců dnešního NPÚ se stal již v roce 1968. V současnosti působí na Generálním ředitelství jako odborný garant obnovy významných národních kulturních památek a památek s mezinárodním statusem (UNESCO). Pokračuje tak v celoživotním díle, v němž na konkrétních renovacích dává našemu oboru kvalitativní příklad vzorné a vzorové péče.

Ta u jím vedených akcí spojuje hluboké stavebněhistorické poznání dotčené památky, úzkostlivou šetrnost k originálu, znalost při obnově preferovaných historických postupů, technik a materiálů a odvahu k rekonstrukci poznaných zaniklých částí, popřípadě i užití novotvaru v harmonickém souladu s originálem. Jerie studoval na fakultě architektury, z níž přešel v r. 1969 na dálkové studium dějin umění realizované při práci ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze. Pro rezolutní odmítnutí nabízené spolupráce s StB mu tehdejší režim neumožnil fakticky již absolvované studium dokončit. V SÚPPOP měl Jerie v 70. a 80. letech podíl na průzkumech a odborné přípravě výnosů čtyř památkových rezervací a postupně převzal garance u obnovy některých celonárodně významných památek – Národního divadla, Stavovského divadla s přilehlým Kolovratským palácem a koncertní budovy Rudolfina. Vedení významných renovací neopustil ani poté, když se po revoluci v roce 1990 stal vedoucím odboru a r. 1997 odborným náměstkem ředitele SÚPPOP. Ke jmenovaným akcím přibyla obzvlášť náročná obnova secesního reprezentačního Obecního domu v Praze, barokního divadla na Hrádku a průčelí Horního hradu v Českém Krumlově či Müllerovy vily od Adolfa Loose v Praze. Později přibyly další akce zásadního významu jako obnova Santiniho poutního kostela na Zelené Hoře ve Žďáru nad Sázavou, během jeho dráhy již druhá velká obnova Národního divadla a v závěru i rozsáhlá renovace a modernizace Národního muzea v Praze.

V r. 2006 byl Pavel Jerie jmenován ředitelem Národního památkového ústavu a toto pracoviště do r. 2008 vedl v obtížných podmínkách, v nichž se tehdy ocitalo. Následně pak až do dosažení penzijního věku zastával funkci odborného náměstka generální ředitelky. Svým neúnavným angažmá v praxi
i obětavým předáváním zkušeností pracovníkům, které během své dlouhé pracovní dráhy vedl, má Jerie zásadní podíl na vysoké, mezinárodně uznávané odborné úrovni české památkové péče, za kterou v roce 2022 obdržel Cenu ministra kultury.

Zpět na rozcestník osobností


Ing. arch. Věra Kučová

Věra Kučová

Ing. arch. Věra Kučová pracuje v současnosti na Generálním ředitelství Národního památkového ústavu na pozici vedoucí oddělení památek s mezinárodním statusem (UNESCO). V této činnosti zúročuje své bezmála čtyřicetileté zkušenosti práce v řadě tematických oblastí památkové péče. Po absolvování Fakulty architektury ČVUT a návazného postgraduálního studia zaměřeného na památkovou péči se nejprve zapojila do průzkumů historických vesnic a přípravy podkladů pro jejich vyhlášení za památkově chráněná území. Společně s manželem Karlem se zasloužila o zavedení pojmu památkový urbanismus a formulování hlavních principů péče o historická sídla, v návaznosti na teze ochrany měst položené od 70. let architekty Karlem Kibicem a Alešem Vošahlíkem. Od roku 2000 po Aleši Vošahlíkovi převzala metodické řízení přípravy nominací památek ČR k zápisu na Seznam světového dědictví. Tuto činnost později doplnila i odpovědnost za koordinaci národního i mezinárodního monitoringu těchto památek. V letech 2008–2012 se na pozici náměstkyně pro památkovou péči generální ředitelky NPÚ podílela na řadě organizačních změn a posílení vědecko-výzkumné působnosti ústavu. Ve vědecko-výzkumné činnosti rozvíjela metodické materiály určené jak historickým sídlům, tak zejména ochraně kulturní krajiny a specifikaci bohatství jejích typů v návaznosti na mezinárodně definované kategorie. Význam specifických kulturních krajin českých zemí pomohla obhájit právě v několika projektech nominací pro zápis na Seznam světového dědictví, kdy přispěla i k zápisu krušnohorských montánních krajin, krajiny pro chov koní, krajin lázeňských měst i nominaci chmelařské krajiny. Dlouhodobě podporuje záměr zviditelnění fenoménu rybničních krajin.

Od roku 2007 zastupuje NPÚ v České komisi pro UNESCO, kde aktivně napomáhá témata památkové péče zviditelňovat. Jako členka Výboru pro krajinu, vodu a biodiverzitu při Radě vlády pro udržitelný rozvoj dlouhodobě akcentuje kulturně historické hodnoty krajiny a podílí se na mezioborové spolupráci v této oblasti. Stála při obnovení spolupráce s partnery z oboru ochrany přírody a krajiny, se sesterskou Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR. Je autorkou řady odborných článků s tematikou světového dědictví a kulturní krajiny a spoluautorkou několika oborových metodických publikací. V souvislosti s tématy světového dědictví se zapojuje i do edukačních a přednáškových aktivit, včetně mezinárodních, například v rámci Letní akademie zemí V4.

Zpět na rozcestník osobností


PhDr. Zdeněk Vácha

Zdeněk Vácha

PhDr. Zdeněk Vácha, od roku 2013 ředitel územního odborného pracoviště v Brně, spojil celý svůj profesní život s památkovou péčí. Od ukončení studí na Univerzitě Komenského v Bratislavě (1981) a postgraduálního školení na Karlově univerzitě (1991) působí v odborných organizacích památkové péče. Kompetence získával nejprve v oblasti evidence a dokumentace, jako výzkumník, ale také také jako garant území. Postupně se profiloval jako expert pro restaurování, kde se stal vyhledávaným specialistou pro posuzování složitých případů, jež dokázal také publikovat a obhájit. Jeho vědecká a badatelská činnost směřuje do oblasti středověku s přesahy do renesance, přičemž nezpochybnitelně evropského rozměru kvalit prezentace kulturního dědictví dosáhl při organizaci mezinárodního sympozia ke Světelskému oltáři (2007), mistrovskému řezbářskému dílu pozdního středověku. Jeho publikační činnost zahrnuje desítky skvělých a obohacujících studií.

Přednášková činnost nejen na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě pevně zakotvila do jeho jazyka srozumitelnost, přehlednost a strukturovanost, se kterou se aktivně snaží směrovat výkon památkové péče na jižní Moravě. Nicméně nejen zde, protože je členem četných poradních orgánů s přesahy územními i tematickými. Není proto překvapením, že je členem např. vědecké rady a odborně metodické komise Památkového úřadu Slovenské republiky. Široký rozhled v systémech památkové péče u našich sousedů (např. Slovensko, Rakousko, Německo) mu umožňuje vždy trefně poukazovat na příklady dobré praxe, ale i na limity, na které náš obor naráží nejen v ČR.

V neposlední řadě se věnuje obtížným tématům metodologie a teorie, bohužel u nás nepříliš rozvinutého diskursu otázek autenticity a komplexu památkových hodnot v procesu obnovy. Desetiletí praktických zkušeností z lešení a v terénu před stavbami však Zdeňku Váchovi přinesla jedinečnou možnost skloubit hluboký teoretický vhled se znalostí praktických a technologických aspektů, které jsou s procesem obnovy nevyhnutelně spojeny.

Zpět na rozcestník osobností


Mgr. Lubomír Zeman

Lubomír Zeman

Mgr. Lubomír Zeman pochází z České Lípy. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, obor filozofie-historie. Na toto studium navázal v první polovině devadesátých let postgraduálním studiem Fakulty architektury ČVUT v Praze. Obor Památková péče a dějiny a ochrana nemovitých památek a souborů předurčil jeho následné profesní směřování.

V letech 1991–1992 pracoval na odboru školství a kultury Městského úřadu v Karlových Varech. V roce 1992 nastoupil do tehdejšího Památkového ústavu v Plzni, kde pracoval jako odborný referent až do roku 2004. Následně přešel na ústřední pracoviště Národního památkového ústavu v Praze a poté zpět do západočeského regionu, do územního odborného pracoviště NPÚ v Lokti, kde působí dodnes.

Dlouhodobě se věnuje výzkumu, průzkumům a dokumentaci historické architektury v regionu, zejména se specializuje na hrázděnou architekturu a architekturu historizujících slohů druhé poloviny 19. století a secese i na moderní architekturu v celém pásu severozápadního pohraničí České republiky. Výrazně přispěl k rozšíření poznání o tomto segmentu historického stavebního fondu a také k jeho popularizaci směrem k laické i odborné veřejnosti. Jeho publikační činnost je velice rozsáhlá. Je autorem či spoluautorem 18 monografií a autorem několika desítek článků, výstav a odborných přednášek.

Intenzivně se věnuje také lázním a lázeňským celkům v kontextu celé Evropy. V letech 2004–2005 zpracoval srovnávací studii světových lázní a lázeňské architektury pro nominaci Lázní Luhačovice na Seznam světového dědictví. Mezi lety 2006–2009 byl vedoucím řešitelem grantového projektu Národního památkového ústavu v Praze „Lázně a lázeňství v České republice v kontextu světového vývoje lázeňství". V dlouhém procesu přípravy nadnárodní sériové nominace Slavných lázeňských měst Evropy na Seznam světového dědictví byl předsedou Mezinárodní expertní skupiny, připravující podklady pro tuto nominaci, a podílel se i na zpracování nominační dokumentace. V letech 2011–2012 byl spoluautorem české části nominační dokumentace Hornická krajina Krušnohoří / Erzgebirge na zápis do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví.

Zpět na rozcestník osobností


PhDr. Alena Černá

Alena Černá

PhDr. Alena Černá působila v památkové péči 38 let od nástupu na tehdejší Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni v roce 1981. Zpočátku jako historik umění provádějící terénní průzkumy a zpracování všech typů památek k zápisu do státního seznamu, zejména pak v oblasti evidence a dokumentace movitostí církevního charakteru a v odborné evidenci mobiliárních fondů hradů a zámků. Do její gesce spadala rovněž oblast restaurátorských prací. Od roku 1987 postupně působila ve vedoucích funkcích, např. útvaru památkové péče, oddělení péče o movité památky a předměty kulturní povahy, poté v pozici náměstka pro památkovou péči a následně vedoucí odboru evidence, dokumentace a informačních systémů, kterou vykonávala až do ukončení svého pracovního poměru v NPÚ v roce 2020.

Od roku 1991 budovala pracoviště, které se věnuje evidenci movitých kulturních památek na vysoké odborné úrovni. Plzeňský odbor evidence a dokumentace se tak stal pilotním pracovištěm s profilací na památkově chráněné movité předměty. Sama se stala významným odborníkem na správu mobiliárních fondů a zasloužila se o metodické sjednocení odborné správy mobiliárních fondů státních hradů a zámků ve správě Národního památkového ústavu.

Během své dlouhé kariéry se zúčastnila památkových obnov významných areálů v západních Čechách, jako spoluřešitelka či hlavní řešitelka se věnovala řadě vědecko-výzkumných projektů a cílů. Mezi její zásadní činnosti patří nezanedbatelný podíl na přípravách koncepcí památkové péče a rozvoje evidence kulturních památek, významně zasáhla do tvorby náročné směrnice pro základní evidenci mobiliárních fondů a celostátně vykonávala metodickou činnost pro základní evidenci mobiliárních fondů NPÚ. Nutné je zmínit i vedení restaurování relikviáře sv. Maura v letech 1990 až 2002. Alena Černá byla také členkou redakčních rad periodik Průzkumy památek a Památky západních Čech. V roce 2021 získala statut emeritního zaměstnance NPÚ.

Zpět na rozcestník osobností


PhDr. Pavel Slavko

Pavel Slavko

PhDr. Pavel Slavko, kastelán hradu a zámku Český Krumlov, patří mezi nejvýraznější správce státních památek. Svoji profesní dráhu spojil s památkovou péčí před více než čtyřiceti lety, kdy po ukončení studia dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně v roce 1981 nastoupil do Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Českých Budějovicích. O dva roky později převzal post vedoucího oddělení dokumentace movitých a nemovitých památek. Roku 1988 přijal životní výzvu a stal se kastelánem Státního hradu a zámku Český Krumlov. Využil dynamiky a změn, které přinesl počátek 90. let 20. století, a energicky se pustil do postupného procesu proměny zámeckého areálu. Prvním počinem byla obnova fasády Hrádku a malované výzdoby věže v roce 1993, která o rok později získala hlavní cenu Grand Prix obce českých architektů v kategorii rekonstrukcí. Jeho zodpovědný a příkladný přístup k péči o památku vyvrcholil ziskem dvou prestižních evropských ocenění EUROPA NOSTRA v letech 2002 a 2008. Poprvé byla cena udělena za obnovu depozitáře pro fond zámeckého divadla a za vynikající výsledky restaurátorských prací na souborech kulis, kostýmů a rekvizit. Druhé ocenění zámku připadlo za konzervaci jižní fasády Horního hradu. Posledním z velkých dokončených projektů byla komplexní revitalizace budovy tzv. Mincovny, kde byla v roce 2021 otevřena zámecká galerie.

Při obnově památky Pavel Slavko prosazuje stejný přístup jak k „velkým hodnotám“, tak i ke zdánlivým maličkostem. Kormě péče o zachování fyzické podstaty svěřené památky se věnuje i studiu, identifikaci a pečlivé dokumentaci historického mobiliáře a reinstalaci historických zámeckých interiérů. Získané poznatky uplatňuje při rekonstrukci historicky poučených festivit. Je respektovaným odborníkem na barokní divadlo a členem ICOMOS. Podílel se na řešení několika vědecko-výzkumných úkolů. Své vědomosti a profesní zkušenosti předává prostřednictvím publikační a přednáškové činnosti. Výsledky jeho dlouholetého působení na SHZ Český Krumlov jsou dobrou vizitkou úrovně naší památkové péče a důstojnou reprezentací České republiky v zahraničí.

Zpět na rozcestník osobností


Ing. Petr Mejstřík 

Petr Mejstřík

Ing. Petr Mejstřík spojil svůj profesní i osobní život s hradem Velhartice. Po dokončení studia na VŠ zemědělské v Praze v roce 1982 krátce pracoval jako řidič kamionu. Poté, co si za volantem splnil svůj klukovský sen, zahájil v květnu roku 1983 dráhu správce velhartického hradu. Když hradní areál přebíral, byl na něj vydán stavebním úřadem havarijní výměr. Jednotlivé budovy se nesměly k ničemu využívat a areál pohlcovala vegetace. S pochopením a s respektem k památkovým hodnotám se v průběhu čtyř desetiletí zasloužil o komplexní obnovu hradu, který se stal pevným a vyhledávaným cílem na turistické mapě Plzeňského kraje.

Do obnovy zapojil dobrovolníky z hnutí Brontosaurus a různých křesťanských uskupení. Pod jeho vedením došlo postupně ke stabilizaci a obnově Rajského paláce i Hubertova křídla včetně obnovy renesančních arkád a k opravě kamenného mostu. Do předhradí byl umístěn skanzen staveb lidové architektury ze šumavského předhůří, které se tak podařilo zachránit před jistým zánikem. Pro správu hradu i návštěvníky bylo vybudováno důstojné zázemí, ze zříceniny hradního pivovaru se stala stylová restaurace, kde nechybí prostory pro interaktivní výstavy a přednáškový sál. Po mnohaletém úsilí se Petru Mejstříkovi podařilo postupně zpřístupnit jednotlivé partie hradních staveb i zámku s netradičně pojatými instalacemi. Kromě péče o svěřenou památku zastupoval a hájil nejen zájmy svých kolegů z regionu, ale podílel se na koncepci správy památkových objektů v rámci Národního památkového ústavu. Jako nejdéle sloužící kastelán objektu ve správě Národního památkového ústavu se v roce 2019 rozhodl po 36 letech a 7 měsících skončit ve funkci. Na hradě Velhartice však působí nadále jako vedoucí údržby a svými nezměrnými zkušenostmi pomáhá svému nástupci při správě této významné památky.

Zpět na rozcestník osobností


Zdeňka a Václav Paukrtovi

Zdeňka a Václav Paukrtovi

Zdeňka a Václav Paukrtovi svůj profesní život svázali s pardubickým pracovištěm Národního památkového ústavu, respektive s (Národním) Památkovým ústavem v Pardubicích a předešlým Krajským střediskem státní památkové péče a ochrany přírody Východočeského kraje v Pardubicích. Do Pardubic nastoupili po dokončení studia dějin umění v polovině 70. let a zde také působili až do odchodu do penze, Zdeňka Pukrtová v roce 2011 a Václav Paukrt v roce 2021.

Na počátku kariéry se věnovali evidenci a dokumentaci památek, respektive revizi a doplňování záznamů státního seznamu nemovitých kulturních památek na území Východočeského kraje. Václav Paukrt se následně od 80. let specializoval na agendu restaurování nemovitých kulturních památek tohoto kraje a stavebních prací na nemovitých kulturních památkách 19. a 20. století. V roce 1990 se stal vedoucím oddělení restaurování a movitých památek a nadále se věnoval agendě restaurování nemovitých kulturních památek bývalého Východočeského, od roku 2000 Pardubického kraje. V letech 2012–2019 byl vedoucím odboru péče o památkový fond.

Zdeňka Paukrtová se specializovala na restaurátorské práce na movitých památkách Východočeského (následně Pardubického) kraje. Od roku 1993 do roku 2020 též vyučovala na Škole restaurování a konzervačních technik v Litomyšli, dnešní Fakultě restaurování Univerzity Pardubice, a byla rovněž kurátorkou výstav o umění a autorkou zámeckých expozic. Manželé Paukrtovi společně dozorovali restaurování řady významných kulturních památek na východočeském území; jmenujme například Hospital Kuks, kostel Nalezení sv. Kříže v Litomyšli či obnovu poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie na Chlumku v Luži.

Oba se rovněž věnovali bohaté publikační činnosti.

Zpět na rozcestník osobností


Mgr. Hana Krejčová

Hana Krejčová

Mgr. Hana Krejčová je kastelánkou Státního zámku Jezeří, který se nachází na úpatí Krušných hor. Sama z tohoto regionu pochází, je rodačkou z obce Albrechtice, kterou však musela s rodinou opustit, když se obec stala další z obětí rozpínavosti zdejších hnědouhelných dolů. Paní Krejčová, jejímž velkým koníčkem byl od mládí zpěv, následně žila v nedalekém Mostě. Je absolventkou Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem. Nevěnovala se však pedagogické činnosti, ale nastoupila dráhu operní a operetní pěvkyně na severočeských scénách v Ústí nad Labem a Teplicích. Postupně se etablovala i na pražských scénách. Vyhrála konkurs na jednu z rolí v muzikálu Bídníci, ale její profesní kariéra nabrala zcela nový směr. Hana Krejčová přijala nabídku tehdejšího ředitele Památkového ústavu v Ústí nad Labem Stanislava Flesara a stala se kastelánkou jednoho z nejohroženějších státních zámků v České republice, Jezeří, který se nachází nedaleko jejího zmizelého rodiště. Přišla na zámek, který měl daleko do své původní slávy, kdy zde pobývali básník Johann Wolfgang Goethe či slavný Giacomo Casanova.

Nová kastelánka se rozhodla zámku Jezeří zasvětit svůj další život. Své vzdělání si doplnila o studium památkové péče, ale především v roce 1996 začala realizovat postupný projekt záchrany a obnovy zdevastované památky. Veškeré vybavení zámku již dávno zmizelo, poničeno bylo i mnoho konstrukcí. Zpočátku Hana Krejčová trávila dny i noci v provizorních podmínkách zámku, který se pod jejím vedením začal postupnými krůčky obnovovat. Sama sháněla vybavení do prostor, které otevřela návštěvníkům. Zámek se stal i místem vyhledávaným filmaři. Objevuje se v seriálech Pustina, Svět pod hlavou nebo Cirkus Bukowski či ve filmu Hastrman. Osud zámku i kastelánky Krejčové představil Jaroslav Plesl v jednom z dílů cyklu Skryté skvosty. Zlomem v obnově objektu byl rok 2019, kdy se zámek pod správou Hany Krejčové dočkal zahájení obnovy šestnáct metrů vysokého divadelního sálu.

Zpět na rozcestník osobností


PhDr. Vladislav Razím

Vladislav Razím

PhDr. Vladislav Razím téměř celou profesní dráhu působí ve středočeském pracovišti Národního památkového ústavu, kde se věnuje hlavně průzkumům a dokumentaci historických staveb, s důrazem na torzálně dochované památky a metody jejich zkoumání. Po studiu na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně (obor historie a pomocné vědy historické) a postgraduálním studiu na FF UK (dějiny umění) směřoval svůj profesní zájem ke studiu a dokumentaci středověké fortifikační architektury, především městských opevnění a hradů. Na svém současném místě se jako vedoucí odboru EDIS a vedoucí odboru oddělení průzkumů a dokumentace soustředí na co nejdůkladnější poznání a dokumentaci památek jako zásadní výchozí předpoklady jejich kvalitní ochrany. V rámci úkolů vědy a výzkumu NPÚ je od roku 2005 hlavním garantem výzkumné oblasti Nemovité památky v České republice.

Významnou odbornou činností Vladislava Razíma jsou jeho aktivity kolem oborových periodik. Především jeho zásluhou bylo obnoveno vydávání Zpráv památkové péče hned po roce 1990, založení celorepublikového časopisu Průzkumy památek v roce 1994 a setrvalá podpora nejstaršího památkářského regionálního periodika Památky středních Čech. V letech 1994–2022 byl vedoucím redaktorem časopisu Průzkumy památek a do roku 2020 též šéfredaktorem periodika Památky středních Čech. Výsledkem Razímovy soustavné badatelské práce je řada odborných statí i monografií, např. Přemyslovské Křivoklátsko, ed. (2010), Zkoumání historických staveb, ed. (2011), Vizmburk, raně gotický hrad a jeho proměny (2012), či Řeč středověké architektury (2018). Trojdílná kniha Středověká opevnění českých měst (2019–2022) vychází z autorova dlouhodobého výzkumu, podporovaného také grantovými projekty NPÚ a MK ČR a je mimořádně cenným publikačním počinem.

Své odborné zkušenosti v posledních letech předává při přednáškách studentům Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty UK v Praze.

Zpět na rozcestník osobností


Mgr. Petr Pavelec, Ph.D.

Petr Pavelec

Mgr. Petr Pavelec, Ph.D. svoji profesní dráhu spojil s památkovou péčí v roce 1991 a postupně prošel několika pozicemi, než se v roce 2007 stal ředitelem územního odborného pracoviště. V roce 2013 byl jmenován ředitelem územní památkové správy v Českých Budějovicích. Podílel se na projektech restaurování fasád Horního hradu v Českém Krumlově, restaurování zámku Kratochvíle, restaurování sgrafitových fasád měšťanských domů ve Slavonicích i středověkých kostelů v pohraničním pásmu jižních Čech. Působil jako hlavní manažer projektu Hradní muzeum Český Krumlov. V letech 2012–2020 inicioval a řídil experimentální projekt restaurování středověké věže Jakobínka v Rožmberku nad Vltavou. Výrazně se podílí na projektu Po stopách šlechtických rodů a je autorem čtyř jeho etap. Dále je členem Českého národního komitétu ICOMOS, přednáší na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.

Zpět na rozcestník osobností


Ing. Jaromír Kubů

Jaromír Kubů

Ing. Jaromír Kubů téměř celou profesní dráhu zasvětil hradům a zámkům ve správě Národního památkového ústavu. Začínal na hradě Kost, působil na Sychrově, Rožmberku nad Vltavou, Českém Šternberku či Březnici, od roku 1987 pak jako historik umění a kastelán na Karlštejně. Hrad poznal již dříve jako průvodce a věrný mu zůstal až do roku 2019, kdy odešel do penze. Po roce 1989 se mu podařilo nastavit zcela nová pravidla fungování návštěvnického provozu hradu, čímž zabránil devastaci památky, přebudovat koncepci instalace interiérů a připravit hrad na mezinárodní srovnávání. Odměnou za koncepční práci na obnově hradu byl zisk ocenění Europa Nostra 2006 za projekt týkající se souboru gotických deskových maleb v kapli svatého Kříže. Za svou práci na karlštejnském hradu získal Jaromír Kubů od městyse Karlštejn jako první v historii obce čestné občanství.

Zpět na rozcestník osobností


PhDr. Eva Kolářová

Eva Kolářová

PhDr. Eva Kolářová spojila celý svůj život s památkami na severní Moravě. V říjnu 1970 nastoupila na zámek v Hradci nad Moravicí. Významně se podílela na jeho památkové obnově, zabývala se restaurováním a byla autorkou všech interiérových instalací. V září roku 1985 se stala kastelánkou zámku Raduň. Od roku 2000 vedla seminář Instalované objekty na Slezské univerzitě v Opavě. Během jejího působení se zámek Raduň změnil téměř k nepoznání, přibyly nové prohlídkové trasy, byla rekonstruována a obnovena budova sýpky, kde se nyní nachází návštěvnické zázemí a výstavní prostory. Velkou změnu zaznamenala i oranžerie a okrasná zámecká zahrada. Oběma zámkům Eva Kolářová věnovala takřka celou svou pracovní kariéru a do jejich historie se zapsala skutečně hlubokou a nesmazatelnou stopou.

Zpět na rozcestník osobností